I druhé stadium vývojové leží dnes překonáno za Šaldou.

Jeho etické hodnocení přestalo být přímočarým a otupilo svůj
radikalism ve škole psychologických zkušeností. Jeho pathos
jest tlumen a ovládán; jeho generalisace jsou odloženy: F. X.
Šalda zamítá dnes jakékoliv hromadné řešení jevů uměleckých
a zdůrazňuje znovu a znovu jedinečnost. Šaldovy essaye mluví
nyní řečí klidnější a tišší; čeho však pozbyly na naléhavosti, to
získaly na barvité názornosti, na teplé životnosti. I amatérský
sklon k příkladům a obdobám malířským utuchl; znovu po
nejedné oklice shledal Šalda, že jeho mateřštinou jest kritika
slovesná, v níž může stejně zevrubně soudit techniku jako stavbu
ideovou, jsa nad to v poesii sám výkonným umělcem.

Výrazem dosažené rovnováhy jest především krásný,
samostatný essay »Umění a náboženství«, vydaný až po »Duši a
díle«; mužná jistota stře se po jeho nečetných, sporých
stránkách. Ale zralá mužnost neznačí u Šaldy nikterak onen klid,
jemuž se oddávají duchové umírnění právě při řešení otázek
náboženských: dramatický zápas o Boha a o věčnost křižuje
svými prudkými blesky nad jedenácti zhuštěnými kapitolkami
této osvobozující konfese. Neboť essay jest v podstatě zpovědí
o cestách, po nichž Šalda dospěl mystiky naprosto kladné a
stojící v službách života; bohatá výzbroj kulturně psychologická
a pronikavá analysa estetická jsou tu pouhými pomůckami, aby
kritik-myslitel došel bezpečněji k vnitřní své pravdě. Ačkoliv
Šalda již za kritických svých počátků zdůrazňoval bytostnou
spojitost, ba bratrský svazek mezi uměním a náboženstvím, ač
náboženskou inspiraci opětovně označoval za jed-en z
nejhluhších zdrojů velké lyriky, ač v různých oblastech kultu i kultury
sledoval se zasvěceným pochopením tvůrčí schopnost
náboženského citu a uměleckého chtění, přece byl dlouho mučen jakýmsi
dualismem těchto duchovních spojenců, které by běžná
liberál
nost ráda změnila v soky. Nikde neprodrala se tato bolestná 191