»Boje o zítřek« z r. 1905 jsou skladba naprosto jiného rázu
a směru než »Duše a dílo« z r. 1913: zde osobnosti, tam
problémy, zde architektonika dějinná, tam stavba estetická; zde úsilí
o jedinečnost individuality, tam pokus o zjištění obecných
zákonů; slovem, dílo literárního dějepisce proti dílu krasovědného
myslitele. »Boje o zítřek« zasvěceny jsou typům, kdežto »Duše
a dílo« slouží nejpokornější mši (ať zádušní či pontifikální) při
oltáři individualit. Jednalo se tehdy Šaldovi o typy velice široké
a složité: vedle dialogu, jejž tam vede pisatel s budoucností
a jejími kulturními nadějemi, zaznívá a nese děj ještě rozhovor
jiný, dialog hrdinného umělce s národem. Kdyby čestný titul
knihy vlastenecké byl u nás po právu přisuzován i výtvorům
umělecky hodnotným a ne pouze literárním patvarům, které se
látkou nebo tendencí vlichocují do obecné záliby, nazval bych
tak »Boje o zítřek«; jest to dramatisovaný výkřik touhy po
osvobození z naší malosti národní a naší malosti umělecké, výkřik,
jejž podivuhodná akustika díla vrací v konečné ozvěně jako
výkřik naděje.

A v tom souvisí s »Boji o zítřek(( Šaldova knížečka »Moderní
literatura česká«, tolik kaceřovaná a tak málo pochopená.
Nezdařil se v ní Šaldovi sice odvážný plán původní, totiž uvésti
v soulad filosofii národní literatury s vývojovou mapou naší
slovesné minulosti a podříditi freskovou kresbu podobizen
architektuře problémové - ostatně, na to je knížka pouhým náčrtem.
Je-li však stavba dějinná místy zborcena a předpoklady
perspektivy namnoze _zcela nahodilé a rozmarné, nepadá tím
vý
znam oné přednášky, kde pronikavěji než kdekoliv jinde
formulovány problémy národní poesie a kde teplým štětcem nahozen
nejeden portrét, byť v zkratce velmi smělé - sešit řadí se.
opakuji, nikoliv k historické knize »Duši a dílu((, nýbrž k
pro
190 blémovým »Bojům o zítřek((.