duše v samo ohnisko svého usilování. Odklání se na čas od
románského básnictví, jež bývalo druhdy takřka výlučnou oblastí
jeho zálib, a vstupuje do chladné a obrodné lázně myšlení
i tvoření germánského, kde mu odedávna byl etický dialektik
Ibsen zasvětitelem. Povrhne učiteli své kritické mladosti Tainem
a Hennequinem, aby vyrostl při studiu Carlyla a Ruskina;
vedle Balzaca a Flauberta přijme za vychovatele v kázni
umělecké i Dostojevského. Domyslí těžký problém umění jakožto
úkonu společenského, který mu byl dříve jen postulátem. Vyřeší
si krvavou otázku národnosti v umění, jejíž tíhu přeloží z oblasti
látkové do sféry formové a již učiní závislou od míry
karakterních ctností nál'odních. Zahloubá se vděčně a kladně nad účastí
ženinou v díle kulturním a uměleckém a na rozdíl od
současníků postaví ženu inspirátorku nad ženu tvůrkyni. Přijme pro
svou krasovědu z moderní etiky vše, co může jej obohatiti a
očistiti: pathos a sílu, čistotu a prostotu, smysl pro novou
hromadnou krásu a pochopení inspirace kmenové. Jeho řeč v této
palaistře nabude svalů a kovového lesku a pak i mohutné
rytmičnosti. Jeho kritický postřeh propaluje se nyní až k
mravnímu pratajemství bytosti a děl, a proto uschopňuje se hlavně
k hodnocení dramatu. Jeho jistota získaná při luštění problému
národnosti opravňuje jej k vystopování bytostných tendencí
naší domácí literatury a odtud k tuše jejích budoucích možností.

Ale Šalda cítil zcela dobře i úskalí plavby po hlubokých a
chladných vodách etiky... a v pudu sebezáchovy hledal
korektiv. Proto při myká se v této době tak vášnivě k
Nietzschovi, který ho nevede k anarchii, nýbrž k nové, tužší a závaznější
disciplině. Proto zdůrazňuje opětovně hrdinství geniovo proti
klidnému pohybu mas. Proto podtrhuje tvůrčí čin umělcův na
rozdíl od pravidelné práce prostředního člověka. Proto staví
intuitivní poznání vždy znovu nad empirii naukovou. F. X.

Šalda uvědomoval si s úctyhodnou otevřeností, že etika, k níž 187