i životních kultem a heroismem dokonalé a definitivní formy,
absolutního slohu, přísného Haubertovství. Nic nedovedlo nikdy
později přehlušiti tento hlas, deroucí se odkudsi z nejhlubších
propastí duševních jistot a prozrazující vnitřní prazkušenost
kohosi, kdo vsadil celé bytí odvážně a sebezapíravě na jednu kartu,
kde krví jest napsáno heslo: věrnost slovesnému umění. Tento
motiv zvučí a zpívá Ul Šaldy dnes právě jako před pětadvaceti
lety; na konci »Duše a díla« vidíme jej skloněna v obdivu před
týmž Flaubertem, který byl uměleckým bohem jeho mládí a
zaměstnána zbožnou analysou motivických i psychologických
kořenů téže »Výchovy sentimentální«, již vždy miloval jako kus
živého osudu a vždy prohlašoval za uskutečnění svých
požadavku na román.

Najdou se v »Duši a díle« ještě jiná vlákna, souvisící s
motivy prvního tvurčího období Šald{)va. Tehdy byl upoután
rozkladem francouzského naturalismu prvky duchovějšími, živly
hrdinštějšími, potřebami etičtějšími - a odtud temení pathos,
s nímž i teď hodnotí Zolu a jeho odpadlíka Huysmanse, dva
básníky, kteří dnes mu říkají jen zcela málo, a kteří před lety
se mu jevili zlými murami, vs sátými do unikající krve
evropského člověka. Sem náleží svými prakořeny snad i nekrolog
Viléma Mrštíka, tónem nejodmítavější studie z celé knihy: spíše
než našeho naivně pudového naturalistu, v nějž kdysi kladl
naděje jako v občerstvite1e a rozhojňovatele stilového, odsuzuje
tu Šalda celý směr, představující vpád zolovství k nám.

vývojová inspirace, která na samém počátku nového století
přenáší stejně Šaldovo lidství jako jeho kritické umění do
vyššího a svobodnějšího pásu, má v podstatě ráz etický. Nechci tím
snad říci, že by byl Šalda vubec kdy přehlížel a pomíjel mravní
hodnoty v umění; naprosto ne: již v samých začátcích byl
odpurcem poesie jakožto hry života, jakožto bezúčelného
mecha
186 nismu; nyní však staví boj o říši mravní svobody a o volnost