V umění svých českých současníků marně se ohlížel, až na
dvě, tři čestné výjimky, po uskutečnění těchto obrodných snah,
které se mohly jmenovati stejně symbolismem jako
novoidealismem - a co váží více, Šalda v první periodě sám nestačil
k vítěznému vztyčení plně obrodných principů. Tíhl k Jednotě
a byl jednostranně vyvinutou osobností estetickou. Žádal
Synthesu, a musil po důkladné a kruté vnitřní perkusi zjistiti, že trpí
sám nemocí Analysy. Snil v poesii o překonání vědeckých
prvků organickou silou tvůrčího umění a zajíkal se, již mluvě,
termíny odbornými, žargonem psychologické laboratoře,
mezinárodní směsicí tvrdých definicí a vzdušných obrazů. Podivně
zkřížený a výstředně nelogický sloh jeho kritických začátků,
v němž se poeta pře s učencem, lyrik s psychologem a rétor
s pisatelem komentáře, prozrazuje plně tuto dobu bolestných
nejistot. Šalda znal již tehdy nejen mechanismus, ale i
organismus české řeči až drobnohledně, a přece psal nečeskou,
kroucenou, absurdní mluvou; uměl postaviti obvětí absolutní, které
má stejně pevnou klenbu myšlenkovou jako bezpečné žebroví
stilistické, a přece volil raději rozvleklé stvůry medusO'vité, šlo-li
o odstín, polotón, dialektickou jemnost; vyrovnal se
kterémukoliv umělci českého slova, a byl sám mnohdy jen manýristou.
Sám karakterisoval to v povídkově zbarvené zpovědi, nadepsané
příznačně »Analysa«, slovy až krutými ve své upřímnosti: »Ve
větách protrhaných a nesouvislých, někdy i nejasných ...
obalených chiframi matematiky a chemie ... v násilných rudě
kolorovaných, do vědeckých tropů stočených slovech ... byla tu
nemocná jeho duše... ne líčená nebo studovaná, ale celá,
živá, zjitřená jako pod silnými skly správného drobnohledu.«

A zde se vrší zdánlivě paradox na paradox. Již tehdejší
fa
natik slohového individualismu, jenž skladbu i metriku, národní
konvenci i mluvnickou přesnost byl hotov obětovati osobní a
osobité výraznosti, vysvobozoval se z rozporů uměleckých, ba 185