protivníka přecenivšího síly; hned třpytí se zdobně pracovaná
přílba mladistvého jezdce v plném proudu vítězného slunce.
Ironisoval-li Šalda tenkráte - a právě tehdy často ironisoval
až k sarkasmu - perlil se jeho posměch kapkami divokého a
jarého humoru; vedl-li polemiky - a již tehdy vedl je často
a rád pro geniální rozkoš z ukrutenství - překypoval v
povýšené převaze vtipem a rozmarem; vyvracel-li námitky svých
odpůrců - a víme, že si přímo liboval v tom, jak si proměnil
většinu českých literátů v nenávistníky neb alespoň závistníky
- činil tak s jakousi samozřejmou bravurou.

A přece tento mladistvě jarý výbojce, vždy pohotový k útoku
a vždy v plné zbroji, nebyl naprosto jasným, vyrovnaným,
hotovým duchem: lesklý krunýř věznil srdce raněné chimérou a
halucinované tajemstvím. První větší Šaldova studie »Synthetism
v novém umění«, kde učiněn smělý pokus povýšiti symbolism na
vůdčí princip nového umění vůbec, naznačuje svou atmosféru
příznačnými slovy: ))Strom Neznámého hází na lidstvo mraky
tmy, které nerozední se nikdy.« A překonav toto období, mluví
Šalda výslovně o jeho záporném mysticismu.

Prožil-li kdo s tragickou opravdovostí chmurné šeření věku,
byl to Šalda. Jako myslitel, jako etik, jako umělec cítil
nezadržitelnou krisi oněch positivistických hodnot, v nichž se zalíbilo
době protiromantické. Nenáviděl však od počátku kompromisů,
nemínil ani na okamžik zadržeti pád přežilých a vyžilých
hodnot neb občerstviti je dokonce drobnými melioristickými
opravami; již tehdy mu platilo rozhodné: buď - anebo. S trpělivou
obzíravostí mozku vysoce kultivovaného a se zaníceným
nadšením srdce přístupného nadějím stopoval všecky soudobé pokusy
o tvoření nových hodnot uměleckých a ideových, které by
vysvohodily nás z moderního atomismu, v nějž se zvrhl vědecký
positivism a naturalistická analysa ... usilovalo Jednotu, toužil

184 po Synthese. Leč běda, úsilí to nemohlo býti vítězné!