F. X. ŠALDA JAKO KRITIK

I.

NEKLAMU-LI se příliš, prošel kritický vzestup Šaldův
doposud třemi pásy, ležícími chronologicky a stupňovitě nad Se1XlU.
Nedlouho před rozhraním století skončil a dozněl první akt
Šaldova vývojového dramatu; byl to prudký otřes, zachvátivší
i fysické kořeny jeho bytosti, co náhle a skoro paradoxně
strhlo železnou oponu po vzrušené a kypící exposici, již Šaldovu
kritickému dílu dávala jeho bohatá mladost.

Mladý Šalda vychvátil se velmi záhy z opojného a malátného
objetí rozkošnické a rafinované Musy parnassistské ke kritickým
útokům a výbojům. Ať s krvavou otevřeností podnikal v
devadesátých letech uměleckou revisi naší starší slovesnosti, ať
stál při počátcích nového básnictví českého, povzbuzuje, varuje,
odmítaje, ať vyrovnával se důmyslně s myšlenkovými i
slohovými hodnotami západoevropského umění ponaturalistického a
protinaturalistického, vždycky byl jeho postup strategickým
činem. Listujme v obou orgánech tehdejšího myšlenkového
hnutí českého, v »Literárních listech« a v »Rozhledech«, a
prožijeme jistě nad Šaldovými články a posudky náladu válečnou:
hned třepetá se vzduchem kovový zvuk polnice, volající k útoku
proti autoritám nebezpečným vývoji; hned v jakémsi opojení

krví a rykem kmitá se obnažený palaš nad ztracenou hlavou 183