s kolébkou reformační myšlenky, moderní hlasatel činorodé vůle
s mrtvou půdou ponořenou v tvrdý spánek. Jest možný návrat
k domovu, do údolí všech údolí, k teplé hlíně, kde tkvěly jeho
první kořeny rodu a mladosti? A s bolestí odpovídá si Antonín
Sova: bez sebeoklamání není návratu.

Tu však snuje se dialog druhý, jenž, začat v »Květech
intimních nálad«, nedozněl jistě »Zápasy a osudy«, dialog s Prahou,
kam vypial básník korunu svého života a svého díla, dialog,
v němž slova břitkého soudu a přísné bolesti přecházejí ve
vyznání lásky a v šepot naděje v odboj a vývoj, v příchod
lepších zástupů, které přejmou pochodně z našich rukou, aby je
podávaly věčnosti ... Praha, kde odehrálo se básníkovo
»Vzbouřené Mužství a Poznání, Láska a němé Pokání«, roste ve
visionářský symbol národní důvěry poety. Kdo k tomuto velkému
symbolu se protrpěl a promiloval, kdo paladium to zachránil v
praskajících plamenech zoufalých zkoušek a na studených vlnách
hrozivé pochybovačnosti, kdo sám se obrodil chrabrou věrou ve
věčné hodnoty kmenové a plemenné, toť nesporně veliký a
statečný básník národní.

*

Neklamným znakem etikovým není program, nýbrž vniterná
nutnost zmocňovati se světa zbraněmi mravními, osudové určení
pěstiti v sobě hodnoty a síly etické, vrhati denně do víru života
svou napiatou vůli. Nebylo právě snadno Antonínu Sovovi
postaviti se takto ke skutečnosti. Psychické ústrojenství určilo jej,
aby chytal jevy a klamy svou přejemnou organisací smyslovou,
aby se díval na koloběh světa jako na strašně složitou a strašně
napínavou hru dojmovou a barevnou. Mohl zůstati estetem.
Slovesná tradice, z které vyšel a která dosti dlouho zatěžovala
jeho vývoj, sváděla jej, aby ukrýval svou osobnost za studenou
a věcnou metodu, aby popisoval a přisvědčoval v soucitu a

v lidském chápání. Mohl ustrnouti na genrovém realismu. Do- 179