všude jinde, kdekoliv Sovovo srdce se vzněcuje úzkostmi a
problémy národnostními, zmocňuje se naší sympatie a našeho
souhlasu plamenný řečník vášnivé síly, rozbouřené citovosti,
útočné překotnosti, který o pýše a o ponížení svého plemene
nemíní, nechce, nedovede uvažovati v klidu a v rozvaze
poEtického myslitele.

Ale přežene-li se bouře rozhorlení, sesednou-li se zpěněné
vlny otřásající výmluvnosti, pak vysvitne, že Sova řeší si
otázku svého národa docela jinak, než činívali vlastenečtí básníci
staršího pokolení: ne historicky, ne tradičně, ne pouze jazykově
neb právně, nýbrž v podstatě sociálně a mravně. Až sem
proniká jeho etický požadavek; národnost jest Sovovi jednotou
rasově a jazykově souhlasných individuí, která zavazuje k
věrnosti témuž ideálu pravdy a poctivosti, zaručujíc jedinci osobní
svobodu a chráníc jej před kletbou otroctví. Tak prolnul
osobnost Sovovu myslící a zápasící duch Severu, že každý životní
vztah se mu zjevuje jako dramaticky napiatá jednota volnosti
a závaznosti, individualismu a etiky, vůle a osudu. Jak přísný
to učitel energie národní, jak nepřístupný pohodlným
kompromisům, jak obrněný proti krutovládě fráze a proti svodům
citlivůstkářství!

Mýlil by se každý, kdo by v patriotické lyrice Sovově, která
od meditace povznáší se až k řečnické fuze a od invektivy
rozkřídluje se až k prorockému vidění, hledal pouhou
odpověď vznětlivého sensitiva na otázku, již mu nahodile, ale
naléhavě klade plynoucí či vzbouřená chvíle; daleko, daleko
hlouběji skryty jsou kořeny Sovovy poesie o národu a pro národ.

Již v časných knihách Sovových zaslechne ucho pozorné a
citlivé dvojí dialog básníkův, rozhodující o samém smyslu jeho
života. V hodinách soustředěné samoty a citového posvěcení
mluví Jihočech Sova se svým rodným krajem, mimQnáhoženský
bás
17 8 ník se zemí Husovou a Chelčického, sensitiv houroucího srdce