jest důsledný výraz jeho individualismu; obrací se podvratně proti hromadným programům, soudí neúprosně lichost společenských reforem a davových útvarů, stíhá sarkastickými poznámkami hospodářský a státní meliorism, pokud není vykoupen přerodem mravního vědomí ... Kritika ta zachránila Sovu před tím, že se nestal pěvcem socialismu a tak zachoval svůj dramatický postoj k životu. Plesný a jasný chiliasmus »Údolí nového království« mohl leckomu se zdáti socialistickým proroctvím, třebaže individualistické kořeny těchto hojně rozkošatělých nadějí jsou nepopěrny. Antonín Sova postaral se však sám o kritický korektiv, jímž jsou »Dobrodružství odvahy«, kde čtou se přesné verše výstižné sebeobžaloby: »My vrátili jsme se po bouři ja:rní a setmělé noci z těch světů, kam hnala nás mladosti vichřice nespoutaná. A vesla jsme složili na břehu, majíce žhavější touhy po marném hledání světů, jež nikdy se nezjevily ... « Etickou inspiraci má také Sovova lyrika vlastenecky politic ká. Jako jeho tvoření vůbec jest cele odkloněno od historie a minulosti a připoutáno mravními svazky k moderní době, tak jest pevně zakotveno v české půdě, a i tam, kde jeho Musa výjimečně bloudí po cizích metropolích a pluje vzdálenými vodami, hledá vždy uvědoměle domova vlast v mlhách obzoru. Najdou se v tvoření Sovově básnické kusy, které nedávají pouze výraz dobovým tužbám a snahám, společenským požadavkům pokrokového hnutí a obrodným tendencím dělnické a ženské otázky ze sklonku století, nýbrž přímo soudem neohroženým a slovem jednoznačným dotýkají se politických skutečností: jsou to hrdě bolestná invektiva »Theodoru Mommsenovi« a trpce ironisující a kárající »Tři zpěvy dnešků a zftřků«. V nich a 17 12