v »Dobrodružstvích odvahy«, vůbec neustává dialog sociální
etiky se sociální kritikou. Slovo sociální má zde zvláštní, velmi
restringovaný význam: Sova není ničeho vzdálenější než soda~
lismu a kolektivismu; i v tom jest synem severu: zná mravnost
pouze individualistickou, vidí v hromadném pokroku toliko
nutnou odbočku, aby mohla se zrodit čestná a hrdá, pravdivá
a věrná srdce myslících a tvůrčích jednotlivcův.

*

Sovova Etika: všichni bohové zemřeli, všecky vlídné iluse
vzaly za své, přísná němota záhrobí a prázdnota vesmíru
obkličují člověka, avšak ten chová v prsou zákon vyšší starých bož~
stev a jistší dávných věr, zákon to vlastní odpovědnosti,
mravního sebeurčení, svéprávného osudu. Buď, člověče, jemuž
příroda vložila v hlavu odvahu k myšlení a do svalstva možnost
zápasu, poslušen toho samoprávného zákona, a budeš svoboden,
šťasten, staneš se otcem nového života a tvůrcem vyšší svobody!
Ale kritický nerv Sovův zadržuje individualictického myslitele
před běžným bludem této autonomní morálky - Sova, jenž
našel hymnický vzlet a visionářskou linii pro budoucnost
vystavěnou na Brandově přikázání: »Buď vždy sám sobě věren!«,
ironisoval slovem bodavým a veršem kárným nesčíslněkráte
požadavek Peera Gynta: »Dostač vždy sám sobě!« Sovův
konstruktivní individualismus - jest na hony vzdálen od
Stirnerova destruktivního solipsimu - miluje na člověku především
schopnosti kladné a tvůrčí, možnost rozdávati a oblažovati, dar
křísiti a podpírati při pochodu, umění raziti cesty a zázračnou
moc měniti kameny v chlehy. Ze souhrnu těchto požadavků rodí
se Sovova slastná utopie, říše, kde kraluje Duše a kde se perlí
Studny Nadějí, slovem jeho Údolí Nového Království.

Ale tu se prohouzí Sovova Kritika a klade své torpédo pod
176 koráh rozjetý do optimistických moří Budoucnosti. Kritika ta