čeho ze vnímavé a roznícené své dojmovosti, pohrdl přece výsadou slouti jen a jen impresionistou - a hluboko pod modrými mlhami nálad, pod stříbrným deštěm vznětů, pod sládnoucími paprsky jevového okouzlení dobyl si nové, přísné a mužné říše, říše etiky. Antonín Sova jest větší měrou než kdokoliv jiný z jeho vrstevníků duch severský: bylo to daleko více než pouhý tribut skandinávské módě devadesátých let, když ve »Vybouřených smutcích« naslouchal napiatě a nábožně z přechodních mlh zpěvu Houslí Severních, na nichž k zemím skloněn hrál a tvo řil obrovitý a zápasící duch. Sám Sovův zrak miluje nade vše scenerie severu, jež pak zachycovány jsou úspornou technikou syntetického verše: temné vrcholy rozvichřených sosen, pod kterými zděšený racek křičí po jitru; ledové moře plné tříštících se ker, pod nimiž pohřheno jest bohatství zrcadlících se měst; ostříhřenou chatrč nad ryhníkem při studeně zroseném palouku; vyčítavé srázy hor v sněhu a orly kroužící v čirém vzduchu nad nimi. Tak rozpomíná se oko na duševní domov, do něhož uprostřed devadesátých let, mezi »Soucitem a vzdorem« a »Zlomenou duší«, Sovova myšlenka pevně zapustila svou kotvu, na domov obou až po zuby ozbrojených Mus, které sloužily dlouho v družině Pallady Athény, než přešly do průvodu Apollinova, na domov Etiky a Kritiky. U opravdových severských duchů, ať slují Kierkegaard či Ihsen, Hehbel či Nietzsche, platí kritika vždy za ne rozlučitelnou sestru a družku etiky. Tak i u Sovy. Po díle kritické bezohlednosti, jež sluje »Zlomená duše« a po díle kritické revolty pojmenovaném »Vybouřené smutky« následuje u něho dílo nejvyšších etických nadějí, střední oddíl knihy »Ještě jednou se vrátíme«, nadepsaný »Údolí nového království«, a v myšlenkově nejnapiatější koncepci Sovově, 17 S