BÁSNICKÁ ETIKA ANTONíNA SOVY ~LNÁ většina těch, kdož lnou k Antonínu Sovovi s obdivem a s láskou, miluje jej jako absolutního umělce, jako citového a citlivého virtuosa dojmů, jako barevného mistra smyslového opojení, jako marnotratného dárce smyslné hudby, která spoutává a svádí kouzelnictvím melodických rytmů, důvěrnou prolínavostí záludně sladěných slov, celým tím naléhavým šepotem, dotýkajícím se nejen sluchu, ale i čiv a pleti. Pro ty čtenáře a uctivatele Sovovy patří oblast velkého našeho lyrika soudobého k mlžné a neklidné provincii básnictví sensitivního a impresionistického; zdá se jim býti zrozena jen a jen z feerické svatby světla s barvou, z horkého a okamžitého objetí zraku se skutečností, z horečky lásky mezi roztouženým srdcem a kvetoucí zemÍ. Dojista postihuje tento zor obdivu a oddání podstatný kus osobnosti Antonína Sovy: jeho jedinečnou krajinomalbu veršovou, jeho rozechvělou a rozbouřenou erotiku, jeho zjitřený vztah k přírodě i k městu, k lesům i k mořím, slovem vše, čím se vyčerpává obsah jeho básnických počátků. . Ale Antonín Sova překonal s odhodlanou rozhodností právě tyto počátky. Zachrániv čistotu a citlivost svých smyslů, nechtěl zůstati pouhým sensitivem - tvrdý a závazný svět volunta 174 rismu zavolal jej kovovým svým hlasem k sobě. Neztrativ ni-