v přednostech i v bludech stál tak blízko jako prave on;
nadarmo nepřipomínají dopisy Slavíčkovy na tak mnohých místech
Herbenův »Hostišov«: oba mužové, v podstatě krevnatí, prudcí
a naivní naturalisté, bloudí po mlhavých a tendenčních cestách
dějinné ideologie, která je odcizuje vlastnímu, ryzímu já.

Posléze nejzajímavější dušeslovná kombinace: profesor
Jaroslav Goll přítelem Slavíčkovým. Sotva kdy přitáhly se v duševní
oblasti dva póly protilehlejší: profesor Goll, na skrze duch
intelektuální, kulturně projemnělý, něžný a křehký až k změkčilosti
a nerozhodnosti, zakotvený cele v evropském světoobčanství
- malíř Slavíček jen a jen instinkt, prudký a nehorázný
primitiv, vázaný a podmíněný výhradně českým prostředím
krajinným a životním. A přece vyvinul se mezi učencem a umělcem
krásný poměr přátelský. Rozhodla tu Gollova vždy svěží ochota
vnímati každý opravdový zjev kulturní, či uchvátil silný a
překypující temperament svou takměř živelní mocí zdrženlivého
učence? Ať dáme tu či onu odpověď k zajímavé té otázce,
pocítíme tichou radost nad uzavřenou již kapitolou z českých

dějin kulturních. (J911.)

173