v něm všechno zpívá.« Anebo harmonie v červeni z Oldřichov ce
na Voticku: »Linecká silnice je obrostlá jeřáby, - už jsou
na mnohých stromech jako rubíny a na ostatních rychle
červenají. To je krásné, ani se vypsat nedá - Zvláště když je
východní vítr a nebe je nazelenalé - bez mráčků - Jsou to
báječné barvy - divoké a harmonické na nejvyšší stupeň
možnosti - Co jsou proti tomu korsa květinová; to jsem si
dnes myslil, když jsme šli silnicí v po večer, když i slunce
připadávalo - Byla přece ta šarlatová barva - césarská ˜
právem.«

I v dopisech Antonín Slavíček byl především krajinářem. Kde
se pokusil karakterisovati některou postavu, selhalo mu pero:
buď pod čerstvým osobním dojmem, nebo pod vlivem
stranických informací, neb i z povrchnosti pozorování pravidelně
chybil se cíle. Bylo by lze říci, že jeho duševní vlohy, mezi nimiž
schopnost dojmová byla nejsilněji vyvinuta, nestačily na tak
složitou úlohu, jakou jest proniknutí postavy a povahy lidské.
A přece si z korespondence Slavíčkovy odnášíme několik
podobizen; myslím na medaliony sedmi příjemců dopisů. Slavíček
se jim mimoděk přizpůsobil; proto se tón v knize mění tolikráte.
Ačkoliv odpovědi přátel nejsou otištěny, můžeme si snadno
zpřítomniti nejeden čin, nejedno gesto, nejedno mínění těchto
sedmi přátel malíře-naturalisty.

Oba výtvarné umělce, K. Hilberta a M. Jiránka, dlužno arciť
pro skrovnost tuto otištěných dokumentů vyjmouti z počtu. Tím
více zajímá poměr Slavíčkův ke K. V. Raisovi, jenž byl zasvětil
malíře do poznání Českomoravské vysočiny: vděčný Slavíček
nepřestává uznávati Raisovy převahy v chápání hlineckého lidu
a kraje i za cenu vlastní individuálnosti. Vedle dvou věrných
osobních přátel, v nejkrásnějším smyslu, Lad. Janíka a Aug.
Švagrovského, stojí Slavíčkův přítel duševní, Jan Herben. Nelze

172 si v současném pokolení pomysliti ducha, který by Slavíčkovi