denční - právě proto pokládám Slavíčkovu korespondenci za zvláště cenný příspěvek ke kulturní psychologii naší doby. Ale to jest takřka její záporný výsledek, její kulturní memento, její životní tragika. Tím plněji, sytěji a živěji mluví z korespondence malířský naturalista, nadšený a neúnavný pozorovatel přírody, smyslný a prudký piják dojmů hlavně barevných, horoucí a zamilovaný epik českého kraje. Všecky tyto slovní náčrty a barvité dojmy, chvilkové postřehy a krajinářské zlomky podány jsou v Slavíčkových dopisech s krajní bezprostředností, slovem drsným a šťavnatým, bez slohových retuší ::l. literárních úprav. Lze přímo říci, že Slavíček přenáší dojem naze na papír: nestará se ani za mák o interpunkci, nýbrž spo~ kojuje se pomlkami místo jiných rozdělovacích znamének (co pomlka, to máchnutí rukou!); nevyhýbá se trivialismům a podřečí ate1ierovému; dává se unášeti překypující svou buršikosností; i v těch dopisech gestikuluje, křičí, nepřipouští k odporu, tak jako za rozprav v hospodě v Kameničkách. Oblast, kterou ovládá pozorovací dar Slavíčkův plně a bezpečně, není příliš rozsáhlá; v cizině Slavíček ztrácí dle vlastního doznání půdu úplně pod nohama: jeho dlouhý dopis z Paříže z jara 1907 jest přes všecku svou výmluvnost bezvýznamný; staré Praze Slavíček při veškerých vážných pokusech nepronikl k jádru. Zato z české podhorské krajiny Slavíček vyvážil řadu pozorování, nejen trefných, nýbrž i jemných, která chvílemi uprostřed různých nehorázností myšlenkových a výrazových až překvapí. Alespoň dva doklady tohoto vzácného umění pozorovatelského: »Neznám buky z jara, a dráždí mne představa, jak že asi mohou působit. Nevím, čím to je, ale proč člověk má tak rád bělokoré stromy - Jsou žíhané jako břízy, ale mohutnější a proti těmto jsou jako pardalové - Něco kočkovitého je v břízách - jsoll jako anglické nebo skotské dogy - Břízy znám, ale bukového lesa jsem neviděl v jaře, kdy raší a kdy 171