čem jiném. Chtěl opříti svoje pojetí přírody a lidu jakousi filosofií náboženskou a jakousi dějinnou ideologií, která na rozhraní XIX. a XX. věku se stala u nás běžnou, zvláště vlivem školy Masarykovy. Díval se na »historické« krajiny pod dojmem četby starých letopisů a historických povídkářů a viděl v tomto naivním přeludu zvláště hlubokou mystiku, on, pudový positivista a svalnatý člověk zevního světa. Nebyl spokojen, když uzavřel do svých poctivých a jadrných pláten střízlivě zádumčivou krásu českého podhoří, nýbrž nutil se, aby tam vtělil jakýsi bolestný sociální stesk, jejž vnímal ze šťastněji cítěných než napsaných knih našeho venkovského realisty. Bohudíky, o těchto literárních bludech naturalistického malíře vyprávějí více jeho dopisy než jeho obrazy; v jiném smyslu, než Slavíček sám chtěl, vyplnila se na něm slova, psaná v létě r. 1906 profesoru Gollovi do Paříže: »Rozum - logika - rozvažování - nic není - leda že vede na scestí. Nikdy se člověk nemá - skoro ani nemůže do ničeho nutit. Bylo by to stejně faleš, jako všechno umělkované a nasugerované bez mocných popudů skutečných.« V korespondenci však znovu a znovu ozývají se motivy, které se příčily vlastní umělecké bytosti Slavíčkově: kolikrát zaleskne se v jejich větách lehce zčeřená hladina rybníka u Chelčic, kde Petr Chelčický s Mikulášem Biskupcem řešili spory táborství a bratrství; kolikráte zaříká se Slavíček, že maluje starou Prahu s důkladnou průpravou místopisně historickou; kolikrát dovolává se svědectví spisovatele Karla V. Raise, že Hlinecko v malířském podání Slavíčkově jest totéž jako v románovém výkladu vypravovatele »Západu«! Slavíček, podléhající mocněji než kterýkoliv z českých výtvarníků vlivu četby a přátel, nebyl osamocen v této prostoduché ideologii, která tak často porušovala poctivý smysl pro skuteč no nost, která snažila se z umění realistického udělati umění ten-