dokumentech, přiřkla Slavíčkovi právo na to, čeho posud
nepřisouzeno ani Josefu Manesovi, ani Jaroslavu Čermákovi, ani
Antonínu Chitussimu, od nichž bychom mohli rozhodně
očekávati písemné památky širšího kulturního zoru a
pronikavějšího pohledu v problémy a methodu malířství.

Slavíčkova korespondence, vydaná trochu na rychlo, má
daleko větší cenu osobní a kulturní než uměleckou. Kdo by v ní
hledal poučná a významná svědectví o malířském tvoření, jaká
nabíráme plnýma rukama při četbě listů Milletových,
Delacroixových neb van Goghových, odloží dopisy Slavíčkovy
zklamán; estetik nechť nesahá po těchto samorostlých
impr-ovisacích! Kdo však miluje svérázné osobnosti pro jejich individuální
plnost, kdo si dokresluje rád podobiznu umělcovu teplými a
důvěrnými rysy, kdo touží po zachycení svérázného gesta a po
vzkříšení uhaslého hlasu umělcova, prožije nad svazkem mnoho
radostí. Zejména umí-li takový čtenář nakresliti si jako životní
pozadí jednotlivcova zjevu kulturní ovzduší jeho doby, ocení
dvojnásobně dokumentární cenu Slavíčkových listů.

Celá kniha, tak krajně upřímná, tak nepokrytá v sebechválách
i sebeobžalobách, tak výmluvná beze stínu apologie, vypravuje
totiž o zápasu, jenž se v uměleckém světě českém odehrával
mezi důsledným a objektivním naturalismem a mezi citovými
i myšlenkovými tradicemi, vstřebanými výchovou, četbou,
stranickou ideologií. Antonín Slavíček, prudce vyvinutý člověk
smyslového života, obdařený však zcela průměrnou schopností
myšlenkovou, byl celým založením předurčen k tomu, aby se
stal čirým a důsledným naturalistou. Jeho statečná a pevná
ruka měla prostě a bezpečně zpodobovati výsek přírody za
výsekem, jak jej malíři podávaly jeho zdravé a zralé smysly;
všecko úsilí Slavíčkovo mělo směřovati jen a jen k tomuto cíli.
Kde Slavíček zůstal věren takovému naturalismu, byl mistrem

- dopisy však nám vypravují, že znovu a znovu se hnal po ně- 169