v Kameničkách na Hlinecku uprostřed malířských i vesnických přátel krevnatý a svalnatý muž energických pphybů a nespoutané výmluvnosti a vrhal, nesnášeje odporu ani soustavnější diskuse, do dýmu a par hostince svoje prudké a přesvědčivé úsudky o přírodě, o lidu, o uměnÍ. Vše, co za dlouhých těch večerů, které se někdy z pitky měnily v temperamentní bitku, Antonín Slavíček, jenž tehdy zvolna se blížil vrcholům svého umění, samorostlým a sanguinistickým svým způsobem vykládal, byl rovněž čirý malířský naturalismus jako kdysi ve slovech Courbetových. Také český krajinář, jenž na Českomoravské vysočině skoro pudově našel vytoužený domov pro svoje umění, neznal vyšší ctižádosti než zachytiti materiální pravdu kraje a jeho lidu, a nejinak než veristický Francouz spoléhal i Slavíček na hlas svého instinktu a citu, že jej bezpečně povede k této pravdě. Se stejnou vášnivostí, která u Courbeta budila úctu i našeho Nerudy, šel Slavíček za svým cílem: nedůvěřuje příliš, jako většina naturalistů, výtvarné tradici, přetékaje věrou v objektivnost zevního světa, pracovitý a prudký Antonín Slavíček rozdával štědře ze svého jadrného a krevnatého naturalismu jak na svých mužných obrazech, tak ve svých výbušných, mnohoslovných a přesvědčivých řečech. Dnes náleží české Worpswede, jak se říkávalo Kameničkám nikoliv beze stínu lehkého posměchu, již historii; malířská družina, jež se tam shromažďovala, jest rozptýlena, Slavíček sám již několik let v zemi. Výtvarné jeho dílo však volá i dnes, ačkoliv není nikde soustavně a přehledně přístupno, tím silným, skoro fanatickým hlasem, »la naturel la naturel la nature!« Slavíčkovi přátelé z »Manesa« pokusili se zachytiti, pokud bylo možno, i slovní projevy a slovesné výbuchy svého temperamentního druha a vydali jeho dopisy. Po prvé dostává se nám obsáhlejší korespondence českého malíře; moderní doba, slídÍcí 168 často až k titěrnostem a nechutnostem po osobních a důvěrných