Jejich spisovatel měl jednu strunu, jednu jedinou: strunu široké, naturalistické malby smyslového pohybu, pro ni'ž byl člověk jen bytostí pudovou, dojmovou, náladovou; na této struně hrálo vášnivé Mrštíkovo mládí barbarsky břeskné melodie naturalistické (budeme je ještě dlouho slyšeti). Ale když přešlo mládí a když již jaro nezpívalo za poetu, natáhl Mrštík strunu jinou, jejíž t6n pokládal za významnější a jejíž ovládání měl za hodnější zralého umělce. Ale struna skřípala, vzpírala se, plnila vzduch kolem zlou disonancí. Vaém Mrštík, divoký v hněvu a neznající sebekázně, sám zpřetrhal strunu a odhodil housle svého života. A proto zůstanou »Zumři« nikoliv tragicky krásným, nýbrž tr