Z nepopěrných předností starších svých próz zachoval si
Vilém Mrštík jedinou: vášnivou zálibu pro malebný popis.
I v »Zumrech«, v této zbloudilé a zmařené knize, kde Praha
vystupuje skoro jen jako město hospod u Vořechovských, v
Renthause a u Karabinských, najdou se výmluvné a nadšené, lyricky
vzduté a barevně syté deskripce: Karlova mostu v noci, Malé
Strany pod prvním sněhem, Karmelitské ulice v poledním
vířenÍ. A to jest starý, dobrý, hmotný a smyslný Mrštík - kter}'
i v tomto vzhledu skončil uměleckou sebevraždou. Ovšem,
soudíme-li tyto episody s hlediska románové komposice, shledáme,
že svou technikou nevyhoví nikterak lineární a hranaté kresbě
celku a že naprosto se nepřimykají k dějovému umístění neb
psychologické náladě postav, k nimž jsou
přivěšeny;přistoupíme-li k těinto plátnům blíže, neujde nám také, že nejedno
krasořečnické a frázovité epiteton, nejedna pohodlná a konvenční
hyperbola nahrazují nový, útočný, původní postřeh.

Ale jsou to též jediné umělecké stránky, jež zasloužily by
býti vytrženy z románu. Vedle nich snad ještě dvě tři episodky,
kde Mrštík s půvabnou naivností líčí sensace hudební, a pak
nade vše výborná hlava sedmnáctá »Bál«, s dvojím rejem,
reálním a fantastickým, v níž spisovatel rozpoutal svou nejsilnější
uměleckou notu, jsa na chvíli tak malířem malebného a
pudového pohybu.

Co by zbylo po vytržení těchto stran? Hromádka triviálního
smetí, kterou vydavatel E. Sokol neostýchal se postaviti »vedle
největších prací Gogolových a Dickensových«.

»Zumři«, z nichž známe asi dvě třetiny ve vypracování
autorově, ostatek pak jen dle náčrtků z pozůstalosti a dle sdělení
vydavatelova, jsou osudným nedopatřením. Jsou více: jsou
tra
gickým omylem. 165