dráždí k protestu, z rozpřažených gest, která jsou ozvukem
triviálně romantické četby, a nikoliv výsledkem
pozorovatelského úsilí, stilistických přestřelků, jež chtějí maskovati
výrazovou sílu.

A zde kladů proti »Zumrům« dílo, které právě Vilém Mrštík
prohlašoval neúnavně za klasický vzor: »Povídky
malostranské«. Totéž prostředí, podobný okruh figur, stejný rámec
pitoreskní. Ale Neruda ví, že jeho figury, ostře vykrojené a
groteskně sříznuté, stačí právě jen na zhuštěnou, stručnou,
uzavřenou povídku. Že děj, jehož osou jest pouhá anekdota,
netající hlubších životních sil a tragičtějších zájmů, nesmí se
rozpřádati románově. Že v tomto ovzduší. jest vyloučeno všecko
psychologické zveličování a honosné přestřelování. A proto
každá z »Povídek malostranských« nemá než několik úsečných,
hospodárných, krátících stran, a každá z nich jest arcidílo
umění genrového.

I nehledíme-li ke komposičním vadám a koncepčním
trhlinám »Zumrů«, strádáme nemálo při četbě této šedivé, kalné,
nekulturní knihy, v níž jest stále plno šumu a hřmotu, křiku a
nepořádku jako ve dvoře starého pražského domu. Ani episody,
jež až na jednu nebo dvě zůstávají v oblasti formanek a
průjezdů, neodškodňují; jsou-li idylické, trpí nasládlostí, jsou-li
burleskní, upadají v sprostotu. Vilém Mrštík ku podivu zhrubl
a otrnul proti svým starším knihám: mluví-li o nesnázích a
nepříjemnostech zažívání a vyměšování, libuje si v trapné
povídavosti; líčí-li kal a špínu, stává se důkladným; má-li
zachytiti ošklivé pohyby a pošklebky, nezná konce; pražský argot
studuje hlavně s hlediska nadávek, přezdívek, banálních rčení.
Nezná zámlky, zkratky, výběru; reprodukuje s monomanií
těsnopisce; a ještě rozmnožuje hrubost dokumentární hrubostí
přirov
164 nánÍ a metafor.