lasti pražských živnostníků vybírá jen večerní žvast a klep při pivě a dýmce; vlastní vitální síly pomíjí s tvrdošíjnou zatvrzelostí. A stejně plytce a prázdně pojímá i studentstvo, ač se v několika di,skusních výjevech pokusil o předvedení pestré a rušné řady typických hlav studentských, na něž se bohužel dívá jen a jen fonograficky. Tedy mí,sto hromadného prostředí pitvorné a titěrné figurky, místo stavu dobrodušné karikatury, místo životního ruchu třídy hospodský tlach, křik, váda. A zde jsem u základního a osudného kazu knihy, která není vůbec románem: i její obě hlavní postavy, nesoucí dějový konflikt, jsou takové figurky, vystačující snad pro stručnou kresbu genrové povídky, ale nikdy pro román. Opravdovému umělci, byť by miloval všední skutečnost láskou sebe vášnivější a pokorou sebe trpělivější, bylo by okamžitě jasno, že postavy, jakými jsou Emil Zumr a Cyril Havlíček, stačí na episodu, ale nikdy na celistvou stavbu románovou; jen nepřesný a laxní Vilém Mrštík mohl je pokládati za typ, kdežto jsou pouze genrovými figurkami, jejichž nahodilé příběhy nemají pranic hlouběji lidského, pranic obecně platného, pranic tragického. Vilém Mrštík zosnoval svou knihu tak, že místo skutečného románového děje, jaký plyne z povahy typických postav řízených prostředím, vymyslil pouhou triviální anekdotu, již podmiňuje a inspiruje perspektiva formanky. Anekdota o konfliktu šenkýře a denního hosta a anekdota o konfliktu lstného kvartýrského a prodluženého studenta, zadrhnuty v uzel, musí nahraditi románovou akci, a proto jsou rozšlapány, přetřásány, para'frasovány do nekonečna. Mrštík nemá ve své knize vůbec míry. Jeho genrově kreslířská technika vyžadovala, aby nezveličoval obrysů, aby šetřil přesně rozměrů, aby pracoval úzkostlivě dle modelů, které se jinak snadno zvrhají v zrůdnou a pasivně směšnou karikaturu. Ale kdežpak! Kniha jest složena z nehorázných hyperbol, které 163