sítnice naturalistického maHře jest nahrazena deskou fonografu, po staveného do hospod, průjezdů, dílen, kde se nepracuje, nýbrž žvaní. Spisovatel nutí čtenáře, aby Prahu slyšel a neušetří ho při tom nejbanálnějších podrobností. Kdežto v »Santě Lucii« se ztrácely lidské postavy v brutálně velkolepém obraze města poloelegického, polosmyslného, stlačuje se v »Zumrech« Praha na lhostejné a zcela neúměrné pozadí prudkého víru nemírně zvětšených figurek řemeslnického a živnostenského světa, který by Mrštík rád oslavil a zbožnil a jejž na věky znechucuje. Mezi »Santou Lucií« a »Pohádkou máje« na jedné a »Zumry« na druhé straně leží propast ... a na jejím dně ubitá a zmařená schopnost pudového básníka naturalisty. * »Zumři« byli zosnovall1 jako román; měla se tu v osudně napiatém souboji střetnouti dvě hromadná prostředí pražská, cizorodé studentské a původní řemeslnické; měli se tu v groteskním zápase zálib, činů a slov skřížiti do krajnosti vyhnaní zástupcové obou tříd, medik Emil Zumr s krejčovským mistrem Cyrilem Havlíčkem, moravský radikál s pražským starousedlíkem, mládí se stářím ... a Havlíčkův konec, jakýsi pád kamene do špinavé louže uprostřed hrbolaté pražské dlažby, měl býti obrozením a zlidštěním jeho soka. Přes nepoměrnou a únavnou délku knihy nebylo uskutečněno nic z této koncepce, již nebylo by nesnadno vyhmatati i bez velkoústého a neodpovědného doslovu vydavatelova. Vilém Mrštík nedovedl ani vyvolati ani románově zhodnotiti staropražské řemeslnictvo a živnostnictvo. Předvádí z něho, dle své známé záliby pro vše stařecké, nikoliv plné typy, životně silné a pracovně plodné, nýbrž jen jakési odumírající a marastické odpadky, jak je shledal v kouři a banalitě staropražských hos 162 půdek na pravém i levém břehu vltavském. Z celé životní ob-