stech stránkách ani psychologického obrysu ani architektonické nutnosti - chtěl Vilém Mrštík nejen pokračovati, ale i vzestupovati. Chtěl pokračovati: napsal svůj třetí monografický román studentský, třetí historii mladé duše přetékající mízou a přissáté vášnivě k životu, třetí příběh barbarského junáctví. Chtěl vzestupovati: proti dojmovému a smyslovému Jordánovi, jehož osud jest vyřešen zoufalstvím smrti, proti citovému a náladovému Ríšovi, jehož životní obsah končí svatbou, chtěl v Emilu Zumrovi stvořiti intelektuálního debatéra, jenž uzraje, zmoudří, usadí se, pochopiv čistou lidskost v nepatrném a všedním případě prostoduchého svého okolí. Emil Zumr měl býti jarým a pružným mozkem ve službách každodenního člověčenství, kde byl Jordán kutálejícím se klubkem napiatých nervů a lačných smyslů a kde byl Ríša průměrným exemplářem krevnaté a svalnaté mladosti. Nejsem snad daleko pravdy, řeknu-li, že Mrštík promítal Zumrem svou poslední vývojovou fázi, v níž literární žurnalista ubil umělce, mluvka sensitiva, radikál výrazu a oportunista myšlenky kritického pozorovatele kultury. Oba, Emil i Vilém, stále se prou, polemisují, divoce gestikulují, oba horlí proti programům, hloupým modlám, ubožáckým pravdám, ale tak, že v mysli utkvívá z celé té debaty pouze hluk slov, hrubost epitet, pádnost gestikulace. Pro nový stupeň své psychologie mládí hledal Vilém Mrštík novou formu výrazovou. »Santa Lucia« jest prudce barevná řada popisných a malebných pasáží; »Pohádka máje«, volně členěná báseň s nekonečnými slokami lyrické apotheosy; tu i onde pracuje Vilém Mrštík pastosně nanášejícím štětcem prud kých úderů a široké techniky. V »Zumrech« chce kreslit s ostrou určitostí a tvrdou přesností kontur své figury; ale, přesně vzato, zapírá a zanedbává svou visuální schopnost, aby poslouchal celou bytostí a hledal pitoresknost v arabesce hovoru, v zákrutu epiteta, v šťavnaté trivialitě zaklení. Popis ustupuje dialogu; 161 II