se udusil ve fanaticky výlučném tradicionalismu národním; opravdově prohlašuji, že nechci Viléma Mrštíka a jeho »Zumry« měřiti a ubíjeti zahraničními klasiky a jejich výtvory: naše stará dobrá literární tradice skutečně stačí - aby skladatel »Zumrů« byl zvážen a nalezen lehkým. Ještě před Nerudou, od něhož zhruba správně odvozujeme vlastní českou literaturu moderní, máme tři pohrobní zlomky, jež čítáme s rozkoší požitku a se smutkem ztráty; Mácha, Havlíček, Němcová jsou tragickými původci jejich. Jaká síla elegického stesku a romantické nálady proudí z kusých kapitol roz_ tříštěného a nedomyšleného Máchova »Kata«, v němž za románovou archeologií tyH se ponurou hrůzou celý marný a promarněný osud hrdiny sourodého básníkovi! Jaká ostře ledová a zdravě čerstvá metelice geniálně přepiaté persifláže církevní i politické vane z kusých deseti zpěvů »Křtu svatého Vladimíra«, od nichž Havlíčkovi odtrhly ruku, ještě pevnou a tvrdou, persekuce, nemoc, veřejná beznaděj! Jak voní a hřeje, blaží a laská hutná a bezprostřední epika »Cesty s pouti«, této věty přeškrtnu té smrtí ze sonáty ženské štědré lásky a dívčího vykupujícího úsměvu, jakou dovedla napsati jen Božena Němcová! Tyto fragmenty jsou naší radostí, ale zároveň žalem, drahými dluhy v naší literatuře, na něž jsme přece pyšni. Řeknou to pozdější generace také o »Zumrech« Mrštíkových? Nic, pranic nám nebrání, abychom se již sami nepostavili na stanovisko budoucích pokolení a nikterak se nedali másti a podpláceti tím, že i my jsme si slibovali kdysi od ohlášených ))Zumrů« mnoho, jak vůbec byl Vilém Mrštík po léta naší literární nadějí. To vše bylo bludem optimistů. Svými ))Zumry« - již toto množné číslo jest falešné a zby160 tečné v knize Mrštíkově, ježto starší Zumr nemá na všech sedmi