VILÉM MRŠTíK A JEHO »ZUMŘI«

RHROBNf zlomky básnické mají podivné kouzlo, které vábí
a svádí: nejen filology, cítící, že jest tu pro ně povolná kořist
a slušný obchůdek, ale i čtenáře, vědoucí, že uprostřed večeře
budou odnesena jídla, zhašeny lampy, zotvírána okna do němé
noci a tmavé prázdnoty. Láká k těm posmrtným fragmentům
čtenáře snad jen možnost, že jejich vlastní kombinační um
bude směti dokresliti načrtnutý děj volně po svém a ze svého
i domysliti rozvoj figur sotva exponovaných dle osobní
znalosti lidí a života? Zdá se, že poutá a podmaňuje tu ještě cosi
jiného: na stránky nadepsané knihy padá poslední světlo z oka
umírajícího; větami cuká rytmus srdce, které již již ochabuje
a vypovídá službu; na náčrtcích, nahrazujících nedostatečně
závěr díla, leží rozestřen nedosněný sen tvůrčí vůle a komposiční
snahy básníka předčasně udolaného. Ve všem tom jest
psychologická sensace, která příjemně vzrušuje, jako odedávna
blízkost smrti dává prožívati život plněji a sytěji. Filologové
obklopili zlomky mrtvých básníků přímo modlářským kultem,
z něhož živým jest někdy až úzko, ale i čtenář-milovník a
požitkář není lhostejný k staršímu Demetriovi, Donu Juanu,
Bouvardu a Pécuchetu. Avšak není snad vhodno voliti obdoby

z cizích literatur pro výklad spisovatele, jehož kritický smysl 159