Na to síly básníkovy patrně již nestačily.

Báseň přestala mu býti v těchto posledních okamžicích
duševní rovnováhy tvůrčí rozkoší a změnila se v pouhé ulehčení
z náhlé deprese, v pouhý výkřik úlevy uprostřed mučivé úzkosti.
Mluveno názvoslovím řeckým: básník není již 'JrOI1jT:~~, nýbrž
!l/XtvÓ!lIWO~ - neosnuje klidného díla umělecké rozvahy, nýbrž
zpívá z běsného roznícení Bohem či démonem.

O tom mluví také poslední jeho verše, napsané před
srpnovou katastrofou a uzavírající sbírku. Jmenují se »Osamění«.
Motiv není zvláště nový. Uprostřed lidského šumu a víru básník
pocítí najednou hrůzu naprostého osamocení, ztráceje nadobro
smysl své dráhy a jistotu svého cíle; vše volá k němu: prchni,
unikni, ztrať se! Pouhá kletba vteřiny, pouhý zmatek okamžení,
a přece otřes celé bytosti. Byl to dotek smrti? Byl to přelud
smyslů? Byl to stín, přicházející z hlubin věčnosti? Ani když
se pak básník zas našel a prošed davem, vrátil se do domova,
nedovede se zhostiti hrůz pochybnosti, a volá rozrušen:

»Projdeš - o samotě doma

proč ti záchvěv pohne rtoma?
Slabost chvilky - však ten stín
co chtěl věčna ze hlubin? «

Poslední dvě slova básníkova jsou citátem z vlastní vítězné
mladosti: z hlubin Vrchlického poesie vyšla, do hlubin se opět



vraCl.

Nejen kniha sama, ale celé básnické dílo Jaroslaya
Vrchlického končí se takto vášnivě a temně rozeklanou otázkou, jež
se záhadně noří z půlnočních stínů Faustova titanského
zoufalstvÍ. Nebylo a nemohlo na ni býti pro básníka již odpovědi.

Kniha nechává bez odpovědi ještě problém jiný, jak
překonati hrůzný fantóm Damoklova meče kulturou, uměním, lás- 157