ludem náhlého zmaru, který otravuje mu dlouhé roky -
odmítá jej jako prázdnou představu bolestných čiv, vychovává se
pro resignaci, chce trpět, chce pracovat - nejsme daleko
řešení ze »Žamberských zvonů«. Náhle vtrhne jakási hořečná
síla zoufalství do monologu básníkova. Ne již odevzdání se
výsměšnému osudu, nýbrž vzteklé křížkování s ním; spleť údů
a mlhy, ramen a stínů; co verš, to výkřik, co rým, to rána.

»J si stará Smrt?

Jsi nutný všeho konec?
Jsem zvěř? Jsi chrt?

Jsem luP? A jsi ty honec?

Na úder čekáš jen, na pohřbu mého zvonec?«

Posléze sarkasmus jako jediný krunýř proti zlobě sudby:

Shakespearův král splynul se Shakespearovým šaškem, aby čelil
Moiře.

»Nuž tedy viz,

jak tobě již se směji!
Již zmiz či vis,

já dál svou píseň pěji,

tu hroznou úzkostí a děsu epopeji!«

Také tři balady jsou jakýmsi nezcela souměrným triptychem:
troje příšery zatínají svůj kalný dráp básníkovi do duše,
Vlkodlak-úzkost, Harpyje-výčitky, Saň-temná smyslná vášeň, ale
vždy jejich ohavný útok vzbouří mravní síly v duši, a tak přece
svítá osvobozenÍ. Kdežto však temné ony zjevy samy zaklínají
prudkou sugescí čtenáře ihned ve svůj kruh, nenabýváme o
procesu vykupitelském plného přesvědčení; tyto úsečné verše,
projevené namnoze jen asonancí, pouze napovídají, kde by bylo

156 třeba rozvésti celý proces duševnÍ.