Divoká groteska vniká do básníkových motivů a jakoby
šklebem umrlčí masky cení se všude do nejvšednějšího života, jehož
rozmarně ukrutnou překotnost Jaroslav Vrchlický chce
napodobiti rapsodií nebo causerií. V hromadě poloshnilých umrlčích
prken na šumavském rozcestíl nachází. básník rozbité a pokažené
desky z harfy; neznačí to však pro něho snad osvoboqivý v~kŤik
hudby, který se dere z trudné a trapné oblasti zmaru, nýbrž
hořké svědectví, jak život vše znesvěcuje, vše uvádí v nízkost
a ošumění. Listopad klepe na dveře básníkovy a béře na sebe
podivnou podobu žebravého mnicha s nůší na zádech,
naplněnou barevnými a bezcennými dary pozdního podzimu,
jeřabinami, pestrým listím, zvadlými květy, ba:bím létem, které vrhá
před práh poetův; ale fantastický host chce výměnou odnésti
ve své nůši všecky marné a pohodlné iluse básníkovy - a ten
si s ním posléze připíjí: obraznost snu, divoký let představ,
rozrušené mysli, rozmar, tucha a děs proplétají se v paradoxní
té básni.

Ve všech těchto skladbách bije do očí zvláštní karakter
slohový. Jsou to spíše grandiosní náčrty než vyhraněné, definitivní
básně; spíše prudké a bezprostřední záznamy z deníku poetova
než formově vyvážené kusy zralého a trpělivého umění. Nestačí
říci: improvisace; ty nejsou od začátku u Vrchlického vzácností.
Ale zde, ve směsi genrů, v překotném střídání rytmů i
strofických obrazců prožitek tak útočný a bezohledný přímo brání, aby
básník oddal se zasvěcenému kouzlu tvoření a aby podřídil své
kypivé já zákonu umělecké rovnováhy - cosi vymrštilo jej z
kolejí a zmátlo směr jeho dráhy.

To vyvrcholeno jest ve čtveru básní s bájeslovnými symboly,
v trojdílné skladbě titulní a ve třech lyrických baladách o
vlkodlaku, harpyjích a sani. Báseň »Meč Damoklův« jest lyrické
triptych on nestejného rozměru s tragickým námětem: boj s fata_

litou. Básník zprvu cítí dosti sil, aby zápolil s osudovým pře- 1 SS