blakeovskou. Z nejtemnějšího pesImIsmu roste obraz lidstva jako nekonečného průvodu spoutaných trestanců či šílenců ve zdraném šatu a s koulemi na nohou: »Sta katanů, jichž nevidí, je žene, a šlehá dutkami a škorpiony a knutami, jež slují 7 rud a Starost a Bída, Zlata chtíč, Alkohol, Lítost a Zoufalství v neznámou pekla Sibiř, kde není úkoje a slitování, kde J ahvé kamsi do výšin jim unik', kde podle cest na kříži Kristus mlčí, kde tupé civí Fatum poloslepé, co klikatý blesk v sněžný oblak píše na jejich lbi své děsné Anathema ... « Život lidský se zjevuje zestaralému obdivovateli a překladateli E. A. Poea jako kyvadlo pohybující se v hluboké studni Prostoru a temnotě Času, zatím co kdesi venku zpívají a tančí radost, naděj a vznět. A po tolika mocných a prudkých hymnách na hudbu živých proudů a jásavých toků, které se čtou II Vrchlického v nejrůznějších fázích jeho rozvoje, nachází poeta pro vody padající do hluboké propasti tyto obrazy, blízké Dantovu líčení Inferna: »ó, byl to šum a huk a vír a bouřný dusot jak fen sto hladových by z psince vyletělo, a náhle zlomen jak vzdálených ořů klusot, pod kotlů rachotem jak zápasící cello, zde všecko v propletu, vír, spád, trysk, dno, skal kružba a kletby, sténání a jásot, výskot, tužba, to vše se v miliardách drobných kapek tříští 154 v tmě, nad níž světla se jak tygří oči blyští ... «