Bubliny, piliny, snahy h
ó práce zbytečných dnů,

ó žití, ó věčnosti prahy,

k nimž celou svou duší já lnu!

ó chtěl bych vyžít se krátce,

kýs anděl by v stopách mých šel,
v klín noci stanouti sladce,

tón zachytit, v posled jenž zněl.«

Zde před samým odchodem slyšíme tep básnického srdce
Jaroslava Vrchlického, jenž přišel mezi nás, aby zachránil
píseň. Nebyl to lehký úkol, jejž takto bohové vložili na něj:
v době politické maloduchosti a hospodářského materialismu
nechtěl býti než básníkem. Neusnadnil si sám cesty k tomu:
kulisami dekoračnosti, vodopády retoriky, lianami lžifilosofie
zastavil si sám na dlouhé roky stezku k volným oblastem ryzí
písně. Hrozilo mu leckdy nebezpečí mechanismu, úskalí
opakování, lest a pohodlí běžných schemat: vše se přímo spiklo proti
písni. Sám Osud přepadl několikráte poetu na výpravě za
vznešeným cílem; jednou chtěl jej rozdrtiti divokou ranou do
tváře, po druhé zaskočiti zezadu zradou banálnosti.

Jaroslav Vrchlický, ač občas klesal, přece posléze odolával.

Ještě v knize na rozloučenou chce býti Orfeem, jenž vyvádí
píseň Eurydiku z luhů Hadových.

Neohlédne se přece Eurydike?

Vrcholem knihy, jíž ovšem chybí ono virtuosní uspořádání,
kterým Vrchlický často nahrazoval a zastíral nedostatek
organického členění, zůstávají přes to na konec nikoliv výtrysky
osvobozených a očištěných sil rytmických, nýbrž zachmuřená
čísla mocné visuální síly: tu nálada tuhne v obraz, deprese mění

se v infernální fresko, hrůzné tušení přechází v divokou visi 153