nal se uchvatitelský výboj, sklání se nyní klidná důvěra; zlatá koupel plného slunce ustupuje stříbrné mlze souzvučného soumraku; var krve ustal a touhy se uložily ke spaní,. V »Meči Damoklově« připadá této intimní lyrice zvláštní mravně vykupitelské poslání: tvůrčí volné rytmické síly básnické podstupují zápas s chaotickým, mechanickým a nehybným tlakem osudu. Stačí parafrasovati ty četné měkké a vzdušné piecy, nadepsané »Hodinám budoucím«, »Klid«, »Sen«, »Večer«, »Ráno«, aby vysvitlo všecko teplé kouzlo citové písně, celá lyričnost plná rosy a vůně, gracie a něhy, pro niž není barevná a retorická přízdoba ničím a životní pravdivost i psychická synthesa vším? Či poví více alespoň jedna z básní těch, citovaná tu v plném znění? Básník ji nazývá »Samomluvou«: »Ach, mohu říci tak málo a mohu říci tak moc! Den vyzní vším, co se stálo, a všechno zhltí zas noc. Den mnohým tak líbezně lákal, co tušiti dá se jen v snech, že večer bych hořce já plakal tou písní vyznělých ech. O jitro! Ó noci! vy póly, kterými omezen den! Kdo pochopí, jitro jak bolí, když nesplněn zůstal nám sen! 152 Ach, mohu říci tak málo: jen chtěl bych úkoj a chlad a vědomí, že za to stálo, proč chtěl jsem o něco stát.