Zcela samostatnou skupinu skládají v »Meči Damoklově«
lyrická čísla, jimiž dovršuje se v díle Vrchlického obrat a
přerod slohový, patrný po prvé ve sbírce »Tiché kroky« a pak
častěji. Snad za vlivu básníkú anglických a německých, jež
tenkráte horlivěji překládal, při chýlil se k onomu proudu moderní
lyriky, který, prýště z pí,sňové tradice germánské, nejplněji
vytryskl u Goetha a pak prostřednictvím romantiků přelil se i do
Francie, aby ovlažil půdu zprahlou latinskou retorikou
..myslíme nejednou při básních z tohoto období Vrchlického na
Goetha neb Shelleye, Moerika neb Verlaina, a ne již na Huga
nebo Leconta de Lisle. Kdežto dotud zmocňoval se světa
smyslovým popisem a diskursivním poznáním, chce ho nyní
dobýti intuicí a nabádavou zkratkou. Barevné feerie a světelné
kontrasty starších knih ustupují stříbrným odstínům šedi a
náladovým valeurům polo světla. Kolorista uhasíná, a melodický
lyrik se osvobozuje z jeho područí; řečník ohromující a
umlčující odchází, aby mohla zazníti píseň, čistá jako zvuk stříbra,
svěží jako tok horského potoka. Vrchlický měl odvahu a sílu
odevzdat svou lyru do služeb nové kráse.

Nyní, v knihách »Tiché kroky«, »Svlačce na úhoru«, »Zá·
pady« a v lyrické trilogii »Korálové ostrovy«, »Skryté zdroje«
a »Zaváté stezky« - pohříchu musíme hledati taková písňová
a citová čísla vedle strusek a šlaků - vracejí se vždycky znovu
dva ústřední motivy: motiv bolesti, která očišťuje a motiv
nalezení trvalejší a spirituálnější krásy. Není to nikterak stařecká
resignace, jež béře za vděk pouze vychladlými dary
zimomřivého podzimu a spokojuje se živlem odmocněným, přírodou
zaklopenou mlhami, nebem bez slunce a bez ptáků ... nikoliv,
pro Vrchlického nenastává jeseň, nýbrž obrodil se k nové vesně.
Přerod života citového a duchového děje se ve smyslu něhy
a čistoty, zbožnosti a gracie. Kde dříve vládla láska smyslná,

stře se teď nad ženinou hlavou oddaná pieta; kde druhdy vzpí- 151