K čemu užívá tentokrát Jaroslav Vrchlický nejčastěji tohoto
lyrického stilu, který jest takřka určen k oslavě rodinné
intimnosti, přátelského semknutí, milostné něhy? Reprodukuje jím
básnicky samomluvu, v níž zarývá obrácený hrot do svého nitra
pro rozpor mezi nevyslovitelností věčna a marností básnického
tónu. Zachycuje jím náhlé setkání, při němž starý, šedivý a
zklamaný poeta lže mladé, krásné a výbojné přítelkyni o svém
stavu, až stisk ruky při rozchodu oba zrádně demaskuje. Maluje
jím v něžné technice pastelové miniaturní podobiznu krásné
ženy, která obnaženou svou vnadou plenila klid jeho mladosti.
Zpívá jím měkce melodickou elegii o hodinách, které jdouce
»za sebou hez proměny, proměn nesou celýklín«, a přece zří
člověka vždycky osamělým. Neb konečně zhušťuje tento stil
v hluboký obraz o vábícím stínu všech laskavých stromů, pod
nimiž sedává bledá dívka, nazvaná Samotou a lákající
neodbytně:

}) Jen svěř se jí a zahrne tě celá,

dnes Láska, zitra Smrt se bude zvát;

tříšť jabloňových květů na tě schvéla

a šeptá mdle: Pojď, hochu, čas je spát,
jsem stín již poslední - ó, chtéj se vzdát!«

Pouze výjimkou zazní v knize i jařejší tóny mužného
rozhorlení, bojovného útoku, lyrické polnice; není bez významu,
že v nich jde o boj obranný, nikde o ofensivu smyslů, myšlenky
- básník jest životem umdlen a vyčerpán. Jaksi cizorodě
zacinká v této pope1cové knize svými rolničkami poetův rozmar,
využitý též tentokráte za princip formální; jakoby náhodou
intonuje Ecclesiastes villonskou rozkošnou baladu »pro domo
sua« s paradoxním a nezcela doloženým refrainem: »Jsem

150 vždycky týž, nechť stokrát měním masku!« -