ještě bloudil na tomto břehu temných vod Stygu, avšak slyšel
již údery vesel Charonových, lkavé šumění vln podsvětních,
chraplavý štěkot Kerberův
.-
Chronologicky lyrická sbírka »Meč Damoklův«, s níž se v
básnické pozůstalosti Vrchlického může měřiti toliko svazek
meditativní epiky námětů většinou antických »Panthea«, náleží
bezprostředně za knihu »Strom života« ... nemůže býti dvou děl
bytostně rozdílnějších. »Strom života« jest uměle členěná a
složitě instrumentovaná hymna životních kladů, velká píseň
vesměrné jistoty a radosti, kde široce rozkřídlený pantheism ruší
evolučním optimismem a vitální hromadností veškeré individu_
ální rozpory a osobní krise; básnický monism zachraňuje tu do
teplého svého klína básníka i celý svět. Jádro »Meče
Damoklova« - a to i v básních, které nejsou inspirovány oněmi
hrozivými halucinacemi a temnými depresemi chorobného rázu P
jest řada zoufalých a záporných výkřiků básníka, jenž se cítí
ve svém hoři, zmatku, kolísání zcela osamělým, odříznutým od
společnosti, nedůvěřujícím všemu tvorstvu. Jeho citovým
zdrojem při tvoření jest černý dualism člověka a vesmíru, myšlenky
a hmoty, touhy a reality. Pesimistické rozpory zrazeného
idealisty derou se korou pýchy prudce na povrch. Jestliže Vrchlický
ve »Stromu života« se na nejedné stránce vrátil k širokému
zvučnému verši retorickému, jaký pěstoval mezi svou třicítkou
a čtyřicítkou, zpívá v »Meči Damoklově« spíše oním důvěrným,
protepleným, trochu šedivým a trochu ležérním slohem, jehož
různé fáze se dají sledovati od »Písní poutníka«: vedle lehce
improvisovaných a osvobodivě volných písní, jež jsou sám dech,
rosa, jiskření hvězd, čtou se tu poněkud střízlivé sloky životní
moudrosti, a zase jakési lyrické feuilletony, které nepohrdají
rčením triviálním, obrazem nebásnickým, rýmem ledabylým,
ale vedle nich znovu písně mocně sugestivní, v nichž obraz,

ba i spád rytmu zdá se býti zrozen z nejhlubšího prožitku. 149