se filosofický a odevzdaný poutník v katovně, maje obnažený
meč hostitelův přímo nad hlavou a uvědomuje si, že podobný
meč svědomí stále visí nad srdcem nás všech; tuto nadepsána
jest jedna z básní přímo »Meč Damoklův«: ačkoliv osudná
zbraň visí na tenounké vlasině, dodává si poeta přece mysli:

»Anechť sjede - drží posud ŕ
bez bázně já k němu zřím,

v meč to zakuklený Osud, Ŕ
a s tím se již usmířím.«

Temný tento fatalism vystupňován jest pak ve třech stancích
téhož cyklu, nadepsaných »Ananké«, které podmaňují stejně
reliefností vidění jako drsnou plastikou výrazu: skalnatým
bludištěm, které stupňovitě zavíjí se do spirály, kráčí básník, stíhán
výsměchem Osudovosti, jež mu svítí kahancem na cestu
temnotou a vzdechy, aby v každé zátočině vysykla mu nenávistně
do tváře jistotu svého konečného vítězství. Mlčky odevzdává
se básník do její kruté vůle, »jak hmyz, jenž obřím rozdrcen
jest nehtem, jak vozu kolem hlemýžď malý, slizký« -

Tak bylo za doby naprostého duševního i tělesného zdraví
básníkova, kdy se přes slunce, překročivší zenit, hnala temná
mračna zádumčivosti a stesku.

Ale daleko. mocněji do okruhu těchto představ, v nichž se
mísí chorobné stavy propukajícího stihomamu s dantovským
visionářstvím a v nichž běžné symboly, přijaté z bájesloví, se
proplétají s fantomy stísněné úsoby, zakleta jest ona z
posledních knih Jaroslava Vrchlického, jež náleží většinou neblahému
létu 1908 a kterou poeta pojmenoval příznačně »Meč
Damoklův«. Jejím jádrem jsou básně z posledních týdnů jeho
tělesného i duševního zdraví, kdy tuchami, úzkostmi, depresemi

148 se hlásilo příští čehosi strašného a osudného, jako by básník