slovÍ. Jeho obraznost těkala v horečném kroužení po proklatých
luzích Erebu a Tartaru, viděla stále hnusná hejna Harpyjí,
dtila neodvratné zarýváníl vampyrských zkrvácených čelistí,
slyšela vražedné údery zuřivých křídel jedovaté saně, lekala se
unikajícího ovoce Tantalova. Rekové činu, Theseus, Herakles
a Achilles zmizeli, ale místo nich znovu a znovu strašil básníka
ukrutný fantóm krále Damokla, nad jehož zoufalou a vinami
obtíženou hlavou nepřetržitě se na tenounké vlasině chvěje
proradný meč:

»A přede mnou se znova zvedá,
já cítím, jak mé srdce hledá,

ať v snění nočním, shonu dne,
a já se ptám: kdy dopadne?«

V mužnýůh letech básnického i uměleckého svého rozvoje
Jaroslav Vrchlický pohlížel do ,končin podsvětných s klidem a bez
hrůzy. Temnou nutnost osudu, valíd se na hlavu lidstva jako
balvan Sisyfův, překonával uměleckou rozkoší a vědomím, že pravé
lidské štěstí nosíme ve vlastní hrudi (»Ananké« v »Sonetech
samotáře«); z hustých mrákot záhrobí, odkud zaznívaj~ kletby a
stony, zřel resignovaně vystupovati nové životy (»Hymna
Persefoně«); velkou a němou královnu podzemníi říše vítal vděčně a
toužebně jako poslední lásku lidstva, v jejímž náručí se spí; sladce
a bez únavy (»Quies« a »Zahrada Persefony«); pouze úděl
Ixiona, jenž s osudného svého kola vidí a slyší toliko boj a sten
člověčenstva, naplňoval jej melancholií (»Pláč Ixionův«).

Později v době citové krise básníkovy na rozhraní století
zaútočily na Vrchlického po prvé s prudkou neodbytností
fatalistické příšery, čehož výmluvným dokladem jest kniha »Žam~
berské zvony«, vzniknuvší vesměs r. 1900. Vedle věnce elegií,
který dal sbírce jméno, čte se tam nová řada »Písní poutníka«

a bohatý oddíl meditační »Stopy dnů a nocÍ«. Onde probouzí 147