III. D a ln o k I ů v meč.

NA STA antických bájí a helénských pověstí prošlo obrazností
a poesií Jaroslava Vrchlického: tu v klidné zálibě naivního epika
vystihoval jejich svěží dějovou náplň a lemoval ji rozkošnými
arabeskami; tu měnil náboženský neb hrdinský příběh v hutný
symbol, kterému posvěcoval výmluvnou svou dumu; jindy
odíval sladkou Heladu mladých bohů a jejich královských milenek
v půvabný a lehkomyslný šat rokokového rozmaru, nacházeje
všude hru, rej, maškarádu; nejednou zalidnil po smělém
příkladu Goethově antické luhy Peloponesu fantasií romantickou
a plesal, když z objetí starověké Heleny s moderním Faustem
zrodila se výbojná myšlenka, pádící k slunci, do vzduchu, za
nemožností.

A pak náhle pobledl, zvadl a zestárl všecek tento helénský
svět: olivy, vavříny a tamaryšky stály před očima básníka
rázem zestárlého temné a nahé; olympští i pozemští bohové se
zachmuřili a přepodstatnili v charé, prázdné stíny; hrdinové,
zápasníci a kentauři přestali zajímati zatrpklého poetu, který se

. s tváří zahalenou odvrátil od Homerovy, Hesiodovy a
Aischylovy říše: velký soumrak božstev a bájí nadešel. V této hodině
děsivého šeření a tragické rozluky nalezl Jaroslav Vrchlický
146 vášnivý vztah k temným a příšerným stránkám řeckého báje-