celou městskou správu; jediného muže nikoliv - abbého
Giuseppa Pariniho. Vážný a přísný kmet s trikolorou na prsou
vstoupí na radnici, kde kypí revoluční kvas a rej.

HA po radnice jak tu těkal stěně
svým zrakem, jenž se tměl,

nad stolem Kristův kříž, jejž vídal denně,
dnes po prvé on neviděl.

Stál chvíli k slzám dojat v srdci čistém,
a ústa se mu zachvěla:

HCO udělali jste s občanem Kristem,
kam jeho tvář se poděla?«

A pak, v oné prudké retorice básnické, plné světla a zare,
jakou po Victoru Hugovi dovedl rozpoutati právě jen Vrchlický,
řítí se Pariniho obžaloba revoluce, jež zapomněla na lidskost,
a vrcholí zbožněním »občana Krista«, tvůrce svrchované
humanity; liberalistické pojetí křesťanství, jemuž rovněž pod maskou
italskou dal Neruda výraz v statečné romanci o Ugovi Bassim,
»mnichu republikánu«, dochází tu grandiosního ztělesnění.
Parini v posledním odstavci básně zmlká; jeho obdivovatel,
překladatel, dědic, český básník Vrchlický přejímá slovo a pronáší
hluboce významnou řadu výčitek svému století, které nezůstalo
věrno ideálům Pariniho, nýbrž zabředlo do chyh jeho
revolučních protichůdcův. V mocných strofách těch satirik a rétor
podávají si ruce, až posléze vytryskne s tragickou silou výkřik
meditačního lyrika:

14-

HÓ Parini! 'J vůj občan Kristus vlídný
z ran sterých znovu krvácí,

co Briareus storuký, však bídný,
se lidstvo ve tmách potácí!«