Čím mohl býti, čím byl tento přechodní zjev našemu
Jaroslavu Vrchlickému, který se mu oddal jako básník, jako
překladatel, jako literárně historický vykladač?

Vrchlický měl živý a jemný smysl pro rokoko XVIII. století:
jeho smyslnost erotická, jeho sklon k maskování a kostymování,
jeho dar, pojímati život jako estetickou hru, dobře odpovídaly
duševní organisaci českého básníka; převlékal rád starověké
myty do rokokových krojů, bavil se pohledem na bohy a nymfy
v pózách galantních abbéův a' šelmovských pastýřek; s vděkem
míšeňského porculánu maloval výjevy z parků a pavilonů doby
Ludvíka XVI. Proto látka »Dne« byla mu blízka; měl vždy
rád věci lehké, šumivé, pěnivé. Avšak ani duch Pariniho,
pošklebná a trestající ironie, břitký, a přece úsměvný sarkasmus
satirikův nebyly mu nikterak cizí. V milovníku a překladateli
Danta i Huga, Giustiho i Barbiera žil satirik, o němž jednou
kritika bude musiti napsati monografii. Kdekoliv Vrchlický
dotýká se časových a zejména politických otázek, kde se
vyrovnává se svou dobou a jejím soběstačným trpaslictvím, kdekoliv
horlí proti materialismu a lhostejnosti, užívá vedle plnostrunné
harfy básníkovy i praku satirikova, ať jest to v trpkých dumách
ukázněné formy »Hlasů v poušti«, či v drsném pathosu »Dědictví
Tantalova« a »Bodláčí z Parnassu«. Satirik Parini, který »na
zpanštělou chasu zved satiry své bič a líčil prázdnotu jich
zábav, kvasů a šlehal zbujný chtíč«, byl s Vrchlickým bytost
spříz
v ,

nena.

A především byl Giuseppe Parini velkou postavou v dramatě
dějin, kterou Vrchlický miloval pro lidské její přednosti více
než pro veškeré přednosti umělecké. Dal o tom sám svědectví
nezapomenutelné. V »Nových zlomcích epopeje« čte se báseň
»Občan Kristus«. Revoluce, »rovna lvici, jde světem přes trosky
a ruiny, jde s Marseillaisy písní vítězící a v patách za ní
zlo
činy«. Její požár vzeplá i nad Milánem a strhne do svého kruhu 143