prostředků z hrdinské a retorické poesie renaissanční a tím je
zesměšňuje; proto klade v obdivuhodném protikladu proti těm
salonním miniaturám současným stručné, ale vznešené obrazy
hrdinské prostoty a čisté přirozenosti venkova. Literární kouzlo
»Dne«, jenž bohužel nebyl dokončen, spočívá v tomto stálém
zápase hravé a půvabné látky s přísným a mravním názorem;
kulturní jeho význam však hledati jest jinde: zde uprostřed
společnosti aristokratické hlásí se reformní a obrodný duch
občanské spravedlnosti; pod rokokovou formou vrou ideje
revoluční; ze salonů, budoirků a heren pudí čtenáře neuvědomělý
rousseauovec do přírody a klidu; klasický starověk doporoučí
se tu jako škola mravní ryzosti - nekončí zde jen stará vyžilá
a zdětinštělá doba, nýbrž vzchází tu též věk nový - Vrchlický
našel pro to skvělou formulaci, když v »Posledních sonetech
samotáře« apostrofoval Pariniho:

"Ty nelítáš, jdeš občanským jen krokem,
ty nehřímáš, jen v žertu mrkneš okem:

Svět starý stejně stojí v plamenech! «

Jako komentář k překladu »Dne« čte se studie Vrchlického
»Giuseppe Parini a satirická jeho báseň ,Den' «, která z
»Časopisu českého musea« přešla r. 1906 do prvního svazku »Rozprav
literárních«. Vznikla z universitních výkladů a původu svého
nezapře: přehledně a názorně, místy se zbytečnou obšírností
podává básníkův životopis, věcný obsah a vůdčí tendence »Dne«,
kdežto o technice básně zmiňuje se jen letmo. Jako ve většině
pozdních literárních studií Vrchlického proniká především
záměr informační; někdejší okouzlující přednosti jeho essayí,
zhuštěná karakteristika, překvapující bohatství slovesných
analogií, pronikavé poznámky o básnické formě, ustupují nadobro

142 do pozadí.