jen šťastnému vystižení klasických vzorů, ale především
osobnosti básníkově, jež jest občansky hrdá uprostřed společnosti
nicotných aristokratů, mužně otevřená ve věku ochablých sil,
národně uvědomělá za nadvlády cizácké. Vrchlický přeložil
z lyriky Pariniho ve »Třech knihách vlašské lyriky« dvě
skulpturální znělky a jednu rokokovou píseň, plnou prchavého vděku;
i pro něho byl Parini především básníkem »Dne«.

Ze starodávných oken milánské akademie Brery hledí její
zestárlý, churavý a mladistvým bojem o chléb sešlý ředitel,
profesor a abbé Giuseppe Parini do světáckého víru elegantní
vznešené společnosti, pro niž zůstal vždy plebejcem a chuďasem.
A zatím co jeho selské srdce touží po hrdinských dobách antické
prostoty a starořímské ctnosti, pozoruje jeho bystrý zrak módni
shon pídimužíků, kterým patří svět. Kruh denních starostí a
radostí takového urozeného a bohatého hejska milánského
vyčerpává satirickou básní »11 Giorno«; jest to velmi podrobná a
výmluvná kronika jeho ranní toilety a snídaně, jeho polední
hostiny u zbožňované dámy, jejímž jest cicisbeem, jeho
odpoledních her a večerních promenád i návštěv, konečně jeho
nočních společenských a hráčských povinností; při tom věnuje
epický kronikář stejnou péči postřehu a šíři popisu světu
dámskému jako pánskému. Jsme zcela v ovzduší rokoka, nejinak
než čteme-li básně Popeovy, Zachariaeovy nebo povídky
Crébillonovy; jen rozkošnická nevázanost u věcech lásky chybí
u Pariniho úplně. Elegance a dekoračnost, hravost a nicotnost,
záliba pro mytologické vložky a lži - klasické příkrasy, - toť
vlastnosti samé látky, jichž šetří Parini zcela soustavně.

Ale jeho názor na život jest naprosto jiný: Parini ví, co jest
vážnost životní, co jest mužná důstojnost, co jest občanská
povinnost; proto ironisuje štiplavě a bodavě své naparfumované a
napudrované kavalíry a milostenky, proto v rafinovaném
proti
kladě užívá k líčení nejnicotnějších malicherností básnických. 141