Nepřekvapí, řekneme-li, že třiadvacetiletý básník, jenž na
vlašské půdě překládal klasického pesimistu Leopardiho, a
padesátiletý poeta, který při universitních čteních improvisoval
převod rokokového satirika Pariniho, byli ta:kměř dvě různé
osobnosti: Vrchlický byl celou svou podstatou genius proteovský.
Nad Leopardim mladý lyrik prožíval všecky vášnivé a bolestné
krise hrdého srdce a pochybovačné myšlenky, které bouří v prv_
ních jeho knihách; nacházel tu ozvuk náboženského svého
nihilismu a černého svého světobolu; obdivoval a učil se filosofické
dumě ve verši, ale i klasické tradičnosti u výrazu a umělosti
strofických útvarů. Na Pariniho hleděl uklidněným intelektem
člověka, který mnoho prožil a mnoho odpustil; jen tak dovedl
chápati zvláštní směs rokokové něhy i koketnosti v drobnomalbě
mravů a stoické přísnosti i rozhorlenosti v jejich posuzování;
jen tak uměl porozuměti Pariniho složité satiře, jejímiž
zbraněmi jsou vtip, parodie, burleska; jen tak, na rozdíl od
Carducciho, přišel na chut Pariniho bodavé ironii, jež »po straně
šeptá a syčí«; jen tak osvojil si svéráznost formy originálu,
která pojí bezprostřednost causerie s opravdovými hodnotami
básnickými. Giuseppe Parini nebyl Vrchlickému pouze
nahodilým předmětem literárního studia a překladatelské
virtuosnosti, nýbrž zjevem kulturně spřízněným: není nezajímavo
vyšetřiti tato vlákna příbuzenství, zvláště proto, že milánský abbé,
zaujav našeho poetu již v mladosti, zaměstnával jej vydatně
teprve právě v posledním období jeho tvořivosti.

Z básnických děl Giuseppa Pariniho, nesporně největšího
vlašského básníka v neplodném XVIII. věku, žije v paměti
světové literatury pouze velký čtyřdílný zlomek »11 Giorno«,
onen »Den«, který Vrchlický přeložil pro »Sborník světové
poesie«. Jen znalci vědí o jeho drobnější lyrice, která nejraději
užívá formy starověké ódy a obdivují se tu nejen skladbě hutné

140 a pádné, nejen výrazu vznešenému, a přece vždy jadrnému, ne-