II. I a r o s I a v V r chl i c k Ý a G i u s e fr' p e Par i n i.

UBRÁNY přečetných a mistrovských překladů Jaroslava
Vrchlického z drahé jemu poesie vlašské stojí postava zachmuřeného
a temného klasicisty Giacoma Leopardiho, jejž dějepisci
nazývají posledním velkým básníkem italského obrození; jiný
klasicista, přísný a posměšný Giuseppe Parini, který patří k prvním
literárním průkopníkům tohoto proslulého vlašského národního
»risorgimenta«, tyčí se na samém konci překladatelské činnosti
Jaroslava Vrchlického. Pětatřicet let, ležících mezi těmi dvěma
překlady, přineslo nám vše, co v italském básnictví má význam
světový: jsou tu oba dědicové středověku a praotcové
moderního člověka, Dante i Petrarca; jsou tu oba sladcí a okouzlující
básníci vítězného rinascimenta, Ariosto a Tasso a za nimi
divoký vel duch přechodní doby Michelangelo; jsou tu veškeří
moderní poetové vlaští, s hrdým ohroditelem antických ideí a
forem Carduccim v čele, a ani na poslední velké zjevy, na
Pascoliho, d'Annunzia, Adu Negri, není zapomenuto. A tak
provedeno bylo v devatenáctém věku českým básníkem to, oč ve
čtrnáctém století marně se u Karla IV. pokoušel římský tribun
a vlašský humanista: získáno bylo na sever od Alp vroucí
porozumění pro národně kulturní snahy oné Italie, jež vědomě

a s nadšením staví na základech staroklasických. 139