vače biblí«, kde Vrchlický praví asi: »Není nesmířitelného á
tvrdého Boha, který stíhá až do třetího a čtvrtého pokolení;
jest jen dobrotivý a odpouštějící Bůh evangelia. Za hroby
nesahá kletba a msta, nýbrž toliko slitování a láska. Předkové,
kteří věřili v prokletí zcela neproniknutelné, bloudili; pro kaž_
dého jednotlivce svítá v hlubším mravním řádu možnost
individuálního vykoupení.«

Tak v umělecky nehotové a slohově roztříštěné prvotině
prózy Jaroslava Vrchlického, kde kříží se vlivy domácích vzorů
s propukajícími, ale posud nevyhraněnými sklony obraznosti
a náladovosti básníkovy, vysloven jest již onen smírný a
moudrý humanismus, který nachází pak dokonalý výraz v
zralých knihách »Život a smrt«, »Písně poutníka« neb
»Žamber
ské zvony«. (1912.)

138