ská příroda neposledním účastníkem děje »Prodavače biblí«;
upozorňuji alespoň na dvě místa, kde čistě máchovsky vyciťuje
Vrchlický souzvuk dějové náplně a krajinného ladění: míním
uměle rozvedený efekt ozvuku hrdinova rozhodnutí v lesní
samotě, po druhé pak delikátní závěr povídky, obetkaný cele
měkkou neurčitostí rozplývající se ranní páry.

Mladý spisovatel, kolísající nepřetržitě mezi realistickým
pozorováním jednotlivostí a romaneskní' stavbou výjevů, mezi
naivní prostotou vesnického figurkářství a náladovým uměním
pointované malby přírodní, osnoval děj krajní napínavosti.
Na hrdinovi knihy dovršuje se kletba, pronásledující jeho rod
do tH pokolení: manželství zaplacené konvertitstvím ztroskotá
se mu právě jako čestné pokusy o majetkovou a stavovskou
rehabilitaci; otec a děd spiknou se proti němu stejně jako tchán
a švakr; živly dovršují zhoubné dílo zloby lidské - ochuzen,
oklamán, přesvědčen o nesňatelné kletbě, končí Štěpán Šícha
jako pokorně křesťanský prodavač biblí bez domova, bez ženy,
bez dítěte. Ale závěr práce dává této tragedii kletby rodinné
zcela jinou perspektivu: v podstatě nešlo ani o trestající prst
Hospodinův, ani o neúprosnou spravedlnost Osudu, nýbrž pouze
o důsledně zlovolnou mstu ničemného intrikána. Leč mladý
Jaroslav Vrchlický neměl nikterak v úmyslu vykoupiti se z
romantické tragiky střízlivým řešením racionalistickým: na to byl
pří1i>š poetou. Pro takový úzkoprsý důkaz nebyl by citoval duchy
a blesky, nebyl by volal hrobové kletby ani živelné hrůzy.

Odvážil bych se domněnky, že »Prodavač biblí« nevznikl
z pouhé potřeby fabulační, nýbrž že se za jeho dějovou
romantikou skrývá cosi z vážných zážitků básníkových, jenž snad
zachytil v osudech Štěpána Šíchy kus tragiky svého otce, rovněž
bludného muže, stíhaného Eumenidami, rovněž neuspokojeného
konvertity, rovněž nešťastného podnikatele v oboru mlynářském.

Je-li tomu tak, potom má hlubší smysl smírný závěr »Proda- 137