vedl překvapující směs feuilletonu a novelistiky, stopovati až
k roku 1878, kdy kniha »Rok na jihu« přinesla dvě povídky
»Flétnu« a »Dceru Kimonovu« - nyní lze sledovati
Vrchlického povídkáře od roku 1873. Naprostou nO'linkou jest ovzduší,
které »Prodavač biblí« líčí; později se již nikdy nevrátil k
povídce ze života venkovského a k realisticky mravoličné
studilidových postav naší vesnice. Avšak podrobnější rozbor ukáže,
že padesát stránek »Prodavače biblí« poskytuje i pro hlubší
poznání mladistvého tvoření Jaroslava Vrchlického cennou
kořist.

Básník lyrické knihy »Z hlubin« závisel celým názorem
i uměním na »Májové« škole poetické: kresbě přírody učil se
od Hálka, pí~ňově sevřené zpovědi subjektivních a hrdých bolů
od Nerudy, náladové a krajinné dumě od Mayera. Také
Vrchlický povídkář z roku 1873 hlásí se za příslušníka této slavné
skupiny. Poznáváme mocný vliv Hálkových povídek vesnických,
když mladý začátečník se pokouší narýsovati co nejostřejšími
tahy rázovité postavičky z pošumavské dědiny, rozvážného
výminkáře, hovorného a hbitého kostelníka, prohnaného
intrikánakoňaře, dohazovače a tlampače. Jestliže však pod rukama
nezkušeného vypravěče vyrůstají' rodinné tragedie vesnické do
děsivých rozměrů osudových, jestliže v nich křižují se divoké
blesky plemenných kleteb, jestliže v těchto hrůzných výjevech
rozhodují se otázky kosmického řádu a božské spravedlnosti,
pak není nesnadno uhodnouti, že Jaroslav Vrchlický poddal
se načas prudce strhující síle ještědských románů Karoliny
Světlé se všemi přednostmi i vadami jejich smělé koncepce.
Veden těmito vzory, které v sedmdesátých letech zcela
zatlačily starší tradici české povídky vesnické, vytvořenou Boženou
Němcovou a Františkem Pravdou, snažil se mladý Vrchlický
obsáhnouti celou· skutečnost pohorského venkova západočeského.

Živě kreslí typické výjevy, které soustřeďují vesničany a od- 135