TŘI STUDIE O JAROSLAVU VRCHLICKÉM I. Z literárních začátků Jaroslava Vrchlického. JEST nesnadno naznačiti, čím by vědecký dějepis literární měl zahájiti soustavné studium díla Jaroslava Vrchlického: chybí nám k tomu základní práce průpravné, knihopisné a vydavatelské, tekstové a pramenné, látkové a metrické. Zdá se však, že jeden úkol volá k neodkladnému řešení odborné pracovníky, ať kritiky, ať literárnt dějepisce, ať filology: prozkou mání literárních začátků Jaroslava Vrchlického. Kdo jen poně kud se pohřížil do studia vývoje básníkova, ví dobře, že vlastní kosmopolitické a renaissanční tvoření Vrchlického má zvláštní předehru, kterou přerušují i zevní události poetova života. Naprosté oddání se modernímu básnictví francouzskému, jmeno vitě Victoru Hugovi, roční pobyt v Italii s dojmy uměleckými, krajinnými a dějinnými, procitnutí smyslně radostné erotiky, která po prvé zvučí ve »Snech o štěstí« - to vše obrací rozvoj Vrchlického zcela jiným směrem, než jakým se potud bral, a jaký poznáváme zvláště v knize »Z hlubin{<. Z básníka, nese ného domácí tradicí skupiny Nerudovy, Hálkovy a Mayerovy, stává se západoevropský světoobčan. Z nejistého začátečníka, který se pokouší o písňové, nejednou prostonárodně zvučící improvisace v slohu drsné bezprostřednosti a hutné koncisnosti, vyrůstá umělec širokého verše přetíženého retorickými umě- 133