kovitých vět jsou zadrženy slzy. Říká-li se - a jistě právem,
že čtenář teprve dobásňuje knihu, může býti Alois Jirásek ten~
tokrát bez obav.

Jeho románu dostalo se však ještě spolupracovníka jiného,
na něhož nemohl při tvoření Temna pomysliti a nad nějž se
nemohl nadíti součinitele mocnějšího a účinnějšího: převratné
a hrozivé události dívají se přes rameno čtoucímu do knihy,
jež vyšla roku 1915. Jsou příchodem hlubokého temna, jsou
mračny a stíny před panováním jitřního světla? Jest jisto, že
obdoby s počátkem věku Qsmnáctého se neodbytně vtírají. Jedno
jest nepochybno: udeřila hodina, v níž také ten, kdo Jiráska
jako umělce a básníka přijímal vždy pouze s výhradami,
přimyká se k němu vděčně jako k učiteli národní energie a
národní víry. A jím jest také v Temnu; zvláštním paradoxem
kniha, jejíž rekové jsou většinou trpní, volá k činu a učí
stránkami, na nichž se šeří zánik češství, věřiti v mravní sílu a lepší

budoucnost národa vyvoleného! (J915.)

182